23. července

23. července 2018 v 10:26 |  Deník
Tak nějak doufám, že je to jenom zlý sen.
Sen, ze kterého se nedá probudit.
Sen, který mě čím dál tím víc děsí.
A já už v něm nechci žít.


Pořád mi v hlavě leží ta věc s tím přítelem. Napsala jsem mu, jestli jsem něco udělala špatně. A on? Odepsal, že na tohle nemá čas. Napsala jsem mu dneska znovu. Odpověděl to stejné.
Občas se ptám, jestli mi ti lidé lžou schválně. Jestli mi schválně ubližují. Jestli to dělají vědomě nebo ne.
Mám chuť se pořezat. Nebo kouřit trávu. Nebo cokoliv, co by mě alespoň na chvíli pomohlo, když ne léky. Je vůbec něco takového?
Celý den jsem proseděla doma, ač je venku nádherných třicet stupňů. Zítra mám jet do města, ale mám z toho strašný strach. Bojím se, co si o mě budou myslet. A taky jsem nervózní, protože nevím, co si obléct. Když si vezmu krátký rukáv, budou vidět jizvy. Když si vezmu dlouhý, uvařím se. Beztak zase skončím u dlouhých kalhot a košile, u které jdou vyhrnout rukávy.
Taky zažíváte podobné dilema?

Poslední dobou, od chvíle, kdy mě pustili z léčebny, mám schýzu z lidí. Je jedno, jaká to je věková kategorie, ale já z nich mám prostě strach, bojím se cokoliv říct, udělat, prostě cokoliv, protože by si pak mohli něco myslet...nebo bych se ztrapnila. Nebo bych to zase vše pokazila. Ach jo...

A toto je krátký článek. Jednak nevím, co bych sem měla napsat, když můj stav je stejný jako vždycky, a jednak nemám moc času.
Omlouvám se vám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama