12. srpna

12. srpna 2018 v 18:39 |  Deník
Konečně jsme se vrátili z výletu.
Proč nemůžeme mít dovolenou tak, jak všichni ostatní?

Mamka nám přišla oznámit, že pojedeme do Západních Tater. Zprvu jsem se netěšila, něco mi říkalo, že to je špatný nápad. Ale jak jsme se přibližovali k těm skvostným horám, nemohla jsem odolat tomu volání.
Na túru jsme se vydali až druhý den. Do půlky kopce jsme vyjeli lanovkou, zbytek jsme s dvaceti kily na zádech museli vyšlapat. Nebylo to až zas tak hrozné, ale i přes to nám docházela voda. Což nebylo úplně pozitivní.
Měli jsme naplánovaný přechod Salatínu a přespání na Baníkovské sedlo. Jenže jsme se dozvěděli, že má začít pršet. A tak jsme se museli do hrozného kopce vrátit a jít po zelené, která vedla do údolí, kde by se dalo přespat. Marně jsme však doufali, že to stihneme do vesnice.
Když jsme sešli do údolí, byli jsme už značně vyčerpaní, kolena se nám podlamovala, voda už nebyla a za námi začalo hřmít. Museli jsme najít co nejrychleji místo na přespání.
Jenže přišel první problém. Máma zapomněla stan. A tak jsme si přístřešek museli stavět z pláštěnek a nějakého provazu. Skvělé.
Když už jsme konečně usnuli, vzbudila nás za půl hodiny bouřka. Lilo jako z konve, blýskalo se a hřmělo, a nás přístřešek byl rázem rozbitý a pršelo nám na gemy a všechny věci. Zanedlouho bylo všechno durch mokré.
Museli jsme se rychle sbalit a vypadnout odsud. Šli jsme tím lesem, dál po značce. Bylo to dlouho, už začalo svítat. Naše nohy už dávno vypověděly službu a šly jen z donucení. Ani jsme už necítili, jak nás bolí. A taky nám byla hrozná zima.
Když tu přišel další problém. Přechod přes divoké peřeje. Kdysi tam stával most, nyní však byl zbořený a vedli tam jenom dva velké kameny. A tak jsme to museli přeskákat. Další brod byl podobný, ale už trochu těžší na přejití. Ale i tak jsme jej zvládli. Ale ten třetí, ten byl nejhorší. Peřeje a vysoké vlny byly tak rozzuřené, že jen stěží bychom tama mohli přejít. A navíc prostor mezi jedním břehem a druhým dělily tři metry. Nevěděli jsme, co budeme dělat. Neměli jsme vůbec sílu jít dál, třepali jsme se zimou. Museli jsme zavolat pomoc. Jenže další problém. Nebyl tu signál. Pro ten jsme museli šplhat do půl metrového kopce odkud jsme zavolali horskou záchrannou službu. Ti tu byli co by dup. Nabídli nám teplé věci a teplý čaj, byli tak milí. Odvedli nás na jejich stanici, kde nám domluvili i jídlo, protože jsme vůbec nesnídali. A pak nás odvezli na nejbližší chatu, kde jsme měli domluvené přespání.
Všechny věci jsme si museli vysušit. Včetně peněz. A celý zbytek dne až do rána jsme prospali. Protože další den nás čekala cesta zpátky.
Inu, druhý den jsme se vydali vstříc novému dobrodružství. Teda spíš, novému kopci.
Už jsem vám říkala o těch svých panických záchvatech? Ani nevím. Jestli ne, tak vám to vysvětlím. Občas, když jsem hodně vysoko, dostanu strach z toho, že spadnu. Že spadnu, roztříštím se o kameny a umřu. (Ano, i sebevrah může mít tyto obavy)
Většinou se rozbrečím a začnu křičet, že chci okamžitě domů. A máma po mě začne křičet, že mám okamžitě zmlknout, že to nic není, atd.
No a tento záchvat jsem dostala v dvoutisících metrech nad mořem, když vpravo byl kamenný sraz dolů a vlevo kamenný sráz dolů. Úžasné.
Nějak jsem to překonala a my slezli z hory dolů. Zbývalo nám ještě zhruba dvacet kilometrů k nejbližší chatě. Už jsem ani nevnímala, co všechno mě bolí.
Když jsme přišli k chatě, zjistili jsme, že nemají místo na ubytování. A tak jsme museli jít dalších osm bolestivých kilometrů k parkovišti, kde jsme měli auto.
Pak už jsme jen nastoupili a odjeli k nejbližšímu ubytování. A teď jsme tady. Znavení, rozbolení, polámaní. A já tu ležím s myšlenkou, že na další výlet s mámou už nejedu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yellowlight yellowlight | E-mail | Web | 15. srpna 2018 v 19:59 | Reagovat

Teda, docela šílené, co ti povím :D

To jsou ale zajímavé zážitky :)

Ale řeknu ti, aspoň jednou budeš mít na co vzpomínat.

Hihi, já žil teď rok v hliněném baráčku, který neměl teplou vodu (asi měsíc žádnou) a sprchu celý rok. Neměl topení a byl hrozně vlhký :D

Přikládám ti pár fotek, jak to tam vypadalo, než jsem to dal trochu dokupy :)

https://postimg.cc/image/vdg6z5gl3/
https://postimg.cc/image/c9mvigo7r/

Takže jsou to těžké věci někdy, ale dnes na to vzpomínám a i se tomu dokážu zasmát, i když mi tenkrát vůbec nebylo dobře a do zpěvu.

O těch záchvatech jsi psala. Jsem rád, že jsi v pořádku a celá.

Těžký život dobrodruha, že ;)

2 Kristý Kristý | Web | 15. srpna 2018 v 21:24 | Reagovat

[1]: Taky dobrý :)) My jsme žili půl roku bez elektřiny a bylo to něco, hlavně přes podzim :D Ale tak cením si toho, že ty jsi to zvládl :)

3 yellowlight yellowlight | E-mail | Web | 16. srpna 2018 v 15:23 | Reagovat

[2]: Hihi, já tam dostal od elektřiny ránu do krku. :D Byla tma a visel tam kabel ze stropu a já to nevěděl, a prásk :D

Teda, žít bez elektřiny, to je ještě trochu vyšší level, jak jsi to zvládala?

4 Kristý Kristý | Web | 16. srpna 2018 v 20:26 | Reagovat

[3]: No, já ani nevím. Hlavní bylo, to nikde nevykecat, aby na nás nezavolali sociálku :D Ale...časem si zvykneš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama