21. srpna

21. srpna 2018 v 19:48 |  Deník
Dovolenou v Polsku si užívám v plném proudu. Zvláště se sarkastickým bratrancem, a tátou a strejdou, kteří jsou úklidoví maniaci.


Moře, slunce, Poláci. A taky bratranec, který si ze mě pořád dělá srandu. A nadává mi. A taťka, který mě za vše buzeruje.
Třeba před chvílí mi bratranec řekl, že jsem piča, když jsem se tolikrát pokusila zabít... A říkal, že mám raději fetovat, než do sebe řezat. A co jsem udělala? Pořezala se. A to jsem měla radost, že jsem už pět týdnů byla čistá.
Mám pocit, že vše jde zase do háje... Zdá se mi, že já jsem ta špatná.
Krom toho mě popadá též zvláštní pocit. Jakoby...jeden...jakoby jeden můj přítel...měl rád každého kromě mě...jakoby...jako bych nebyla dost dobrá...
Tolik mě vše mrzí. Tak moc bych chtěla, aby to skončilo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yellowlight yellowlight | E-mail | Web | 22. srpna 2018 v 16:35 | Reagovat

Když jednou jeden třináctiletý kluk procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: "Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?"
Maminka chvíli přemýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě plné hrsti písku a obě dlaně obrátila vzhůru. Jednu ruku zavřela - a písek se jí sypal mezi prsty. Čím víc tiskla pěst, tím víc písku se sypalo pryč.
Druhou ruku nechala úplně otevřenou. Písek na ní zůstal všechen.
Kluk se pozorně díval. "Rozumím."

Víš, ono je to těžké. Dobře jsi to popsala: "Když jsem se už tolikrát pokusila zabít." Jak ti to ten člověk má říct? Ono je to těžké. Každému, komu na tobě záleží je moc líto, že to zkoušíš znova a znova.
Neříct ti nic, to nepomůže, tak aspoň nějak říct, že je to blbě, když už nic nepomáhá.

Čím víc totiž máš pocit, že jsi osamělá a čím víc se utápíš v depresích, čím těžší život se ti zdá, tím víc tohle hážeš na lidi okolo sebe, tím těžší břemeno mají a tím podrážděnější jsou. Protože tvůj život se točí okolo jedné věci: "Já a můj těžký život."

A tím to předáváš dál. To dává starosti a trápení tvým přátelům a dříve nebo později musí prostě odejít, protože už dál nevydrží dívat se na tebe, jak si ubližuješ a tím ubližuješ i jim.

Přátelství je jako květina. Pokud o něj nepečují obě strany, prostě uvadne. A když říkáš a cítíš, že se přítel chová chladněji nebo nepřátelštěji, tím víc se zaměřuješ na sebe a jaký jsi chudák, že to nezvládáš, a tím víc se ho snažíš udržet a tím víc se vzdalujete.
Moje babička rok a půl zpátky spáchala sebevraždu, vím, o čem mluvím. A víš, co tím způsobila? Jedině další bolest. Taky pro ní byl život příliš těžký. Ale znám babičky, které byly o dvacet let starší, měly useknutou nohu nebo byly na vozíčku, znal jsem dědu s rakovinou, a všichni tihle měli těžší život než ona. Všichni tihle staří lidé poznali Ježíše a on jim změnil život. Takhle radostné důchodce jsem asi nikdy v životě neviděl, a to měly těžší životy než většina lidí, co znám. Moje babička měla život docela dobrý, byla zdravá, měla byt i jídlo, měla děti, co jí navštěvovaly, přesto se zabila. Zabila se a viděli to můj bratranec a sestřenice, kterým zemřela máma na leukemii, když jim bylo osm a jedenáct let. A ona neviděla, že to oni ji potřebovali, viděla jenom sebe.
A teď co s tím, když svůj život nezvládáš, když nechceš přijít o kamarády… Oni neunesou tíhu, kterou neseš ve svém životě. Tu tíhu máš ve své mysli. To, že je život tak těžký, to si myslíš ty. Můžeš mít život těžší než většina lidí, ale vždy bude někdo, kdo se má hůř.
Jde o to, kdo ponese tu tíhu, kterou ty máš teď na sobě. A člověk ji neunese. Ježíš vzal na sebe tíhu celého světa, když nikdy nic špatně neudělal a přesto řekl: „Musím ji na sebe vzít, protože oni ji neunesou.“ Dokud tu tíhu nedáš jemu, svůj život nevylepšíš. Možná to vydržíš pět týdnů, možná pět měsíců, ale nakonec zjistíš, že stejně uděláš znova to samé. Tady není východisko. Jenom u něj. Někteří lidé vypadají, že jsou víc v pohodě, takže to tak nevypadá, ale vždycky na to nakonec dojedou. Nakonec všichni, i já, musíme říct: „Já na to nemám, já to zkazím.“
A Bůh říká: „Já vím, že to zkazíš, ale mě to nevadí. Já totiž nechci, aby ses ty snažil se změnit, ale abys dovolil mě, změnit tě. Dokud to neuděláš, budeš vždy dělat tyhle věci…“

"V jedné horské kapličce jsem našel zapomenutý medailonek. Uvnitř jsem objevil tuto prosebnou modlitbu za to, abychom dokázali přijímat své bližní - Pane pomáhej mi, abych byl pro všechny přítelem, který je neúnavně očekává, který dobrotivě přijímá, který dává s láskou, který poslouchá a neunaví se, který děkuje s radostí. Přítelem, který je vždy k nalezení, když ho někdo potřebuje. Pomáhej mi, abych byl vždy tam, kde mne někdo potřebuje, abych byl přítelem, u kterého si mohou ostatní odpočinout, abych vyzařoval radost a pokoj, tvůj pokoj, Pane. Učiň, abych byl připraven přijímat především slabé a vyvržené. Jedině tak, i když nebudu vykonávat nějaké zvláštní skutky, jedině tak mohu pomoci druhým, aby tě cítili blizoučko, můj Pane plný něhy."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama