26. srpna

26. srpna 2018 v 15:02 |  Deník
Konečně doma. Není nad umytou hlavu, čisté oblečení a WiFi.


Dovolená byla super. Jen, kdyby tam nebyl můj otravný bratranec, písek, turisté, voda, lidi,... No... Vždycky všechno musím zkritizovat.
Ale tak aby toho negativního nebylo tolik.
Polsko je hezká země. Není krásná, úžasná, ale je hezká. Líbí se mi na ní to, že je taková...multiflorální. Ty, co neznají toto slovo, mohu uklidnit, že já ho taky neznám. Ale je pravdivé. Úplně na jihu jsou hory. Většinou naše, České, anebo slovenské Tatry. Pak je placka. Pole, keře, louky. Mají i poušť. A moře. A to se mi na ní líbí. Samozřejmě vím, že na Rusko to nemá, ale vzhledem k tomu, že jsem v Rusku nikdy nebyla, zatím si vystačím s Polskem.
Nejkrásnější zážitek je asi ten, kdy jsme s kamarádem přelezli plot, který ohraničoval povolený vstup po poušti. A my jej přelezli a chodili si po nepošlapaném, neznečištěném písku. A skákali jsme z dun. To bylo moc hezké. Ještě nikdy jsem na poušti nebyla. A už vůbec jsem neskákala z duny.
Poláci, lidé, jako takoví, jsou...ani je neumím popsat. Ráda bych řekla, že jsou milý, nebo zlý. Ale oni jsou... všelijaký. A to se mi líbí.
Nějakým českým slovům rozuměli, nějakým ne. Nerozuměli nadávkám, v čem jsem se vyžívala vždy, když mě někdo naštval. To byla sranda.

Ale to, co mi dovolenou opravdu zkazilo, byl zážitek, který se mi stále vracel a já jej prožívala znovu a znovu. Ten den, kdy mě ten kluk vylákal na zahradu. Omlouvám se, že jsem odbočila od tématu, ale mám potřebu to sem napsat. I když to pro některé může být nechutné. A pokud to pro někoho nechutné bude, tak ať to nečte. Koneckonců je to můj blog a já si sem budu psát to, co chci.
Určitě jsem o tomhle zážitku tady už psala. Kdy jsem byla na dovolené, zhruba v sedmi, osmi letech a jeden kluk z Česka mě vylákal na zahradu onoho hotelu a nutil mě tam, abych mu vykouřila a podobně. Vyhrožoval mi. Musela jsem to udělat. Alespoň jednou. Pak jsem utekla. Ten zážitek se ztratil. Párkrát se vyhrabal napovrch, ale pak zase zalezl. No a znovu se objevil před pár dny.
V jednom kuse jsem plakala, nebyla schopná usnout. Všechno, všechno jsem si pamatovala. Chuť jeho údu... Výraz jeho tváře... Slova, kterými mě do toho nutil. Nebyla jsem schopná na to přestat myslet. Neustále jsem si opakovala, že je to má chyba. Že si za to můžu sama. Pořezala jsem se. Zase.
Díky jednomu člověku jsem byla schopna se trochu zklidnit. A uvědomila jsem si několik věcí. Ten zážitek mě poznamenal víc, než jsem si předtím myslela. To kvůli němu se tolik bojím vztahu. Tolik se bojím toho, že on bude stejný. Bojím se mnoha dalších věcí, ale ty vám zde vypisovat nebudu.
Řekněme, že je těch věcí hodně. A přemýšlení nad nimi mi rozhodně nepomohlo. Ale jsem ráda, že jsem si je uvědomila.
A taky jsem ráda, že mi ten můj přítel pomohl. Nevím, jestli bych to bez něj zvládla.

"To je tak vše, co bych vám mohl říct o válce ve Vietnamu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama