28. srpna

28. srpna 2018 v 20:19 |  Deník
A už jsem si myslela, že to bude v pořádku. Proč jsem tak naivní?


Včera jsem přijela k mámě. Hned po mém návratu se začali s babičkou hádat. Kvůli posteli. Jako malé děcka. Šla jsem na zahradu, brácha nebyl doma. A jen tak jsem tam seděla a pozorovala slunce. A bylo to hezké.
Když jsem po západu přišla domů, už se nehádali, dívali se spolu na film. Nechápu to. Obě jsou tak...stejné.
Rozhodla jsem se, že si zalezu na našeho pokoje, který teď, při stěhování, vypadá jako by tu vybuchla vodíková puma. Nemáme tu ani skříně, a tak nám všechno oblečení leží na zemi. No, alespoň, že tam neležíme my.
Někdy kolem deváté hodiny se rozhodnu jít spát. Za deset minut přijde brácha. Do jedenácti nemůžu usnout, protože se mě brácha pořád ptá, jestli jej pomasíruju, jestli si jím vlastní šušně, hází po mě plyšáky, funí mi do ucha, bafá na mě a nakonec, když už jsem si myslela, že usnu, rozsvítil baterku a začal si prohlížet fotoalbum. Pak jsem teprve mohla jít spát.
Dnes jsme jeli s bráchou do bývalého bytu sbalit věci. Bylo to těžké tam jet, protože jsem měla hrozný strach z toho, být mezi lidmi, ale nakonec to nebylo tak zlé.
A pak přijela máma. Samozřejmě se to neobešlo bez keců, že jsem nesamostatná, neschopná, a podobně. Pak mi vynadala, že jsem se nedomluvila s psychologem. Přitom jsem to byla já, kdo se jej ptal, jestli by měl tento týden čas. On mi pověděl, ať mu máma zavolá. A ona to neudělala. A pak to dávala za vinu mě.

Před chvílí přišla do našeho pokoje. A všimla si mého xanaxu, který se válel na zemi, mého jediného léku, který mi dosud nezabavila a mám jej pro nejhorší případy, protože ty zasrané kapky nepomáhají a i přes to, že jí to říkám, tak jí to vůbec nezajímá. Už jej nešňupu, to už mě přešlo. A navíc o tom máma ani nevěděla. No, každopádně si všimla toho xanaxu. Upřeně se na něj pět minut dívala. Viděla jsem, jak jí to šrotuje v hlavě. A pak mi řekla, že ten už nepotřebuju a odnesla jej dřív, než jsem jí stihla zastavit. Možná, že jsem ji ani nechtěla zastavit, protože jsem se bála, že by zase "vybuchla". Takže i o tu malou poslední pomoc jsem přišla. Fajn. Jsem zvědavá, co na to řekne doktorka, až jí řeknu, že mi máma bez jejího svolení vysadila léky a cpe do mě nějaké kapky, které jsou hnusné jako hovno a ještě ke všemu nezabírají.

Někdy v týdnu bych měla jít za psychologem. Je toho tlik, co bych mu potřebovala říct. Ani nevím, jestli to zvládnu. A mám strach. Že mi nebude věřit. Že mě odsoudí. Že mě nepochopí...
Zítra jedu do Brna. Mám strach. Bude tam plno lidí. A já mezi nimi. Budu muset nakupovat nějaké věci do nové školy. Kam se mimochodem také bojím jít.
Ach jo... Je tu vůbec někdo, kdo mě slyší?

Připadám si tak ztracená...a zároveň bezmocná. Ať delám, co dělám, vždycky se ten můj stav vrátí. A vždycky je silnější než já.
A z toho všeho mě už bolí hlava. Asi půjdu spát. Snad bude bratr zticha. Buřtík jeden.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama