31. srpna

31. srpna 2018 v 19:14 |  Deník
Ať to už přestane! Ať to už přestane!! Ať to už přestane!!!


Sedím na posteli. Pláču. Pořezala jsem se.
Že by se zase ozývalo to monstrum?
Ne. Toto není má bestie.Toto je něco zcela jiného. Vzpomínky? Výčitky? Možná.
Zase ten kluk. Zase to všechno. A to už jsem si myslela, že to je pryč.

Včera jsem byla u psychologa. Musela jsem mu to říct. Chtěla jsem, aby to věděl. Začala jsem tak, jak to doopravdy začalo. Když jsem dokončila větu, kdy jsme se přiblížili k chatrči, mlčela jsem. Dívala jsem se jenom do prázdna. Věděla jsem, že na mě psycholog mluví, ale nevnímala jsem ho. Před očima mi běželo to, co se tam stalo. Po nějaké chvíli to zmizelo. Omluvila jsem se a zeptala se, co říkal. Samozřejmě se ptal, co bylo dál. Pomalu jsem to ze sebe začala soukat. Ale neřekla jsem mu, co přesně se tam stalo. Zeptal se, jestli tam po mě něco chtěl. Odpověděla jsem, že ano. Ale když se zeptal co, tak jsem opět mlčela. A poprosila jej, jestli bych mu to nemohla říct jindy. Udělalo se mi špatně. Myslela jsem, že se pozvracím nebo omdlím. Srdce mi tak rychle bušelo...
Poté se ještě ptal na nějaké mé soukromé věci. Jestli už s někým intimně žiji, nebo jestli mám kluka. Odpověděla jsem mu pravdu, že z toho všeho mám hrozný strach. Hrozně jsem se za to všechno styděla...
Když jsem odjížděla, bylo to lepší. Měla jsem radost, jakoby to už odcházelo pryč. Ale ne.
V noci se mi o tom zdálo. Že mi opět někdo takto ubližuje. Byla jsem ve věznici a jeden z bachařů...no, byl to jen sen...

A dnes? Zase se vše vrátilo. Vše mi ten onen den připomínalo. Všechno.
Vždycky, když prožijete něco, co vás raní, tak to po pár dnech, týdnech, letech přestane bolet. Ale pak stačí jakákoliv zmínka, věc nebo slovo, co vám to připomene a vše se zase vrátí zpátky. Ten moment, ty věty...všechno.
Nestává se mi to jen u tohohle zážitku. Stává se mi to i u jiných. Třeba u mámy, to je taky hodně častý. Pořád se mi vrací myšlenky, jak do mě kope. Cítím ty údery. Slyším, jak na mě křičí. A zdá se, že to je doopravdy, ne jenom v mé hlavě. Slyším i její smích. Všechno, jakoby tu bylo znovu.
Totéž i u jejího bývalého přítele. Cítím alkohol. Slyším rány, jak dává mé mámě. A vídím sebe, jak objímám svého brášku. Jak jej utěšuji.

Zastav! Kurva, ať to přestane!

Sedím na posteli. Utírám si slzy. Ošetřuji ránu. A piju čaj.
Brácha se na mě usmívá a říká "Cítím, že už pomalu začíná zima,".
"Proč?" ptám se jej.
"Protože už zase sedíš na posteli zabalená v dece a piješ čaj. Když je léto, tak sedíš na posteli s citronádou,".

Díky, že je tu pro mě člověk, který si se mnou byl ochotný promluvit. Který mě uklidnil. A řekl mi, že jsem v bezpečí. Že mi nikdo neublíží...moc ti děkuji.

Za pár dní mám narozeniny. Nejspíš nebudu mít ani oslavu a dárek dostanu až někdy na vánoce.
Babička se s mámou pořád hádá. Nechápu to. Jsou jako papoušci. Křičí a opakují se. Někdy bych je opravdu ráda zavřela do klece. Nebo dala do zoo. Ale alespoň mít od nich chvíli klid.

Přemýšlím, že asi půjdu něco psát. Nějaké mé stupidní myšlenky na stroji. Stejně to vydržím jen chvíli, protože mě pak začnou bolet prsty. A docházet nápady, i když myšlenek v mé hlavě je nespočet.
Někdy není tak úplně lehké z nich vytvořit větu...





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama