8. srpna

8. srpna 2018 v 12:53 |  Deník
Samota, strach.
Kdy už tohle skončí?


Je půl čtvrté ráno a já nemůžu spát. Tupě hledím do zdi nebo projíždím fotky na mobilu. Jakobych něco udělala špatně, protože mám spoustu výčitek.
Překulím se na druhý bok a znovu zkusím zavřít oči. Marně. Poslouchám lidi, kteří chodí po ulici z hospody domů, jedoucí auta, pozoruji světlo z lampy, ale stále se mi nedaří usnout.

Nakonec jsem usnula kolem čtvrté a spala až do půl deváté.
Ke snídani jsem se nebyla schopna přinutit. Žaludek se mi svíjel a prosil, abych mu nic nedávala, ale zároveň plakal, že má hlad. Proč mi tohle pořád dělá?
Za dva týdny jsem zhubla čtyři kila. Už i babička si toho všimla a povídá: "Nějak jsi zhubla."
Musím dělat překvapenou, že to není možné, atd., jenom proto, abych ji nemusela říct, že nejsem schopná nic sníst, ne z důvodu, že bych byla "tlustá", ale z důvodu, který je mi neznámý.
Pak jsem se ale překonala a snědla jeden rohlík s máslem.

Nechci, aby se kvůli mě ostatní trápili. Chci, aby všechno bylo v pohodě. Pamatuji si, jak na mě máma onehdá křičela: "Ty si to neuvědomuješ, kolik bolesti nám způsobuješ? Víš jaký to je psycho dělat vše pro to, abys byla ok, ale ty stejně vyvádíš kraviny?!"
Možná, že bude lepší se jim o mém psychickém stavu ani nezmiňovat. Odteď to budete vědět jen vy. A jeden človíček. Nehodlám poslouchat řeči, že jim to dělám vše ještě horší. Já vím, že to tak je, ale co mám dělat? Já se snažím, opravdu moc se snažím, ale nejde to a nikdo to není schopen pochopit a každý jen dokola opakuje "musíš se víc snažit" nebo "tak buď prostě šťastná".

Zítra jedeme s mámou do Tater a na Malou Fatru. Budeme dělat přechod.
Vždycky jsem milovala turistiku nebo lození po horách. Už od malička. Jenže postupem času se u mě začaly projevovat takové jakoby záchvaty. Někdy, když lezu po skále, nebo tak, tak zničeho nic dostanu strašný strach. Začnu brečet a křičet, že chci domů, že nechci spadnout, že chci pryč. A vždycky to dopadlo tak, že se mi všichni začali smát, nebo nadávat.
A teď se bojím, že když tam budu sama s bráchou a mámou a dostanu ten svůj záchvat, tak se mi začnou smát tak, jak to dělají vždycky.
Máma na mě nikdy nebere moc ohled. Když jí něco přelítne přes nos, tak si za tím jde a nezajímá ji, jak to vnímáme my. Proto taky nepočítám s tím, že kdybych měla z nějaké traverzy strach, že bychom šli oklikou. Ono to vlastně ani moc oklikou vzít nejde.

Takže mi zbývá jen to přežít, ostatně, jako každý jiný den.
Tak, konec článku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yellowlight yellowlight | E-mail | Web | 11. srpna 2018 v 8:02 | Reagovat

Gambatte ne! - Snaž se, to zvládneš :) Nevzdávej se :)

Ať to může být i fajn čas. Ahoj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama