Hrabání se starými zápisy

13. srpna 2018 v 20:01 |  Všechno možné
Nedávno jsem našla na svém starém blogu něco jako dopis na rozloučenou. A nejen to. Spoustu dalších příspěvků, ve kterých volám o pomoc. A nevím proč, ale mám potřebu jej tu zveřejnit. Možná pro to, abych ho měla stále u sebe a věděla, jak nízko jsem opravdu byla.


Je mi prázdno.
Tak prázdno, jak mi bylo jenom jednou v životě.
Obvykle totiž vím, že dýchám, i když to necítím. Obvykle totiž vím, že to není řešení. Obvykle mám víru a sílu bojovat.
Nyní ne.
Srdce mi buší, nejraději by vyskočilo z hrudi a utíkalo si po svých. Strach je to jediné, čemu dovolím mě obejmout. Strach, nervozita a stres.
Nechci to znovu zažít.
Kolikrát jsem se ptala, jak pomoci, ale je to těžší, než si myslíte. Musíte přemýšlet nad okolnostmi, kterým budete muset čelit, slzami, které probrečíte, lidmi, které zklamete a celý zbytek života se na ně budete muset dívat, jak se na vás dívají skrze prsty, protože vy jste ten špatný. Musíte se zamyslet nad tím, že i kdybyste si řekli o pomoc, potrvá věčnost, než se to začne řešit. Taky by to museli vědět vaši příbuzní, jenže to není tak snadné, jak se zdá, protože to mám s rodinnými vztahy ještě těžší než s normálními.
Jako skleněná láhev pohozená v rohu opuštěného pokoje, rozbitá a nenáviděná, tak se cítím. Lidé, kteří tu projdou, pokud sem vůbec někdo chodí, tak říkají: "Oh, to je ale ošklivá láhev! Podívej, jak je špinavá! Nesahejte na ni, pořežete se!".
Faktem je, že tu poslední větu před čárkou nejsem schopna udělat. Nejspíše si navléknu křídla a poletím. Anebo si zahraji na Sněhurku, vždycky jsem chtěla být princeznou.
Říkáte si, že jsem blbá, že takhle přemýšlím. Myslete si co chcete. Ráda bych vám to vysvětlila, ale vysvětlovat neumím a stejně byste to nepochopili...
Celý život jsem se snažila být tou lepší, tou hodnější, poslušnější, oblíbenější, krásnější, snažila jsem se být dobrou dcerou.
Opak.
Pokud věřím v reinkarnaci, řekla bych, že jsem musela být v minulosti​ někým hodně špatným, že takhle trpím. Někým, koho celý svět nenáviděl. Někým, kdo všem nehorázně ublížil...
Ale pokud bych věřila v reinkarnaci, musela bych taky přijmout fakt, že se znovu narodím na tento svět. A budu tu do té doby, než si neuvědomím své špatné činy a neodpracuji to dobrými skutky.
Proto se snažím v reinkarnaci nevěřit. Jsem srab, pako, které nikdy nikomu nevěřilo, slaboch, který by nezvládl těm problémům čelit i nadále.
Možná, že jsem byla příliš slepá k celému světu. Možná, že je více barevný, než si myslíme. Ale to je jen větší důvod to udělat.
Jak jsem mohla být tak hloupá a neotevřít oči?
Prosím, nenadávejte mi. Už spousta lidí to udělala, já se snažila bránit, ale neuspěla jsem. Tak alespoň jednou za život mi dejte tu možnost.
Buď anděl, nebo Sněhurka. Nic víc.
Tak se zítra dívejte na Novu. Třeba tam budu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yellowlight yellowlight | E-mail | Web | 15. srpna 2018 v 21:23 | Reagovat

Tvé psaní mě donutilo vytáhnout své staré spisy. Hihi, poslední zápis z roku 2016, divím se, že teprve před dvěma lety jsem si připadal tak zoufale... Jsou to tři psaní, nic moc, ale chtěl jsem ti je teda napsat, ať taky vidíš, jak jsem na tom býval taky já.

Jsou to nejtajnější dopisy, jsi první na světě, kdo je vidí. Tak pšt :D Je to psáno asi v rozmezí tří let.

1. Jsem zklamaný... Cítím se okraden. Cítím se ztracen. Kam jsem to jen zmizel? A kdo je ten, co píše to, co jest psáno? Kým jsem? Ah, tak dlouho jsem se nikomu nesvěřil. Ale komu jsem se mohl svěřit? Všichni odešli, všichni se změnili. Šupák, Mára, Broňa, Benny zmizel, Lucce už také nemohu otvírat své srdce...

Možná se to vše nahromadilo a ztratilo mě to kdesi ve víru zapomnění. Některým se svěřovat nemohu. Jsou to "drsní chlapi", akorát mě odsoudí. A já se tak dlouho nechával odsuzovat, až jsem se stal odsouzeným. Sebrali mi vše, co jsem měl. Můj papír, a propisku také, sebrali mi mé příběhy, abych žil ten svůj, a nakonec mi sebrali i ten a dali mi ten jejich.

Ztratil jsem nevinnost už dávno. Stal jsem se loutkou a je mi těžké žíti takový život. Je mi do breku. A ptám se, proč by nás Bůh vytvořil takhle, když by nám sebral to, jak nás vytvořil? Proč jsem smutný a proč mám chuť pít? Proč jsme ovládáni silami zla, a jak máme bojovat, když nevidíme světlo? Jak máme žít z neviditelného, když náš zastánce mlčí? Jak máme žít Jeho věci, když jsme na to sami? Jak? Máme žít? Proč to neumím? Proč jsem tak prázdný?  Alespoň se teď svěřuji – aspoň tomu papíru.

Jako stébla se chytám toho, že bych mohl najít své ztracené já. A snad bych mohl najít to nové já – Jméno, které mi Kristus dal, já, které bude dělat Boží věci a bude je milovat. Bože zachraň mě… Jsi mojí poslední a jedinou nadějí, já nevím jak dál, já neumím žít život v tomhle světě. Je mi zatěžko mluvit, jindy zase mlčet. Je mi těžké být sám a nemít komu říct, co mě trápí. Jdu k Tobě, Ty mě znáš. Tak mě prosím zachraň.
2.
Dostal jsem se ke konci. Stojím na mostě a čekám. O tomhle jsem občas sníval… Že budu stát na mostě, že někdo přijde, že to bude někdo, kdo je mým přítelem, někdo kdo mi řekne: „Věřím v tebe. Jsi můj přítel.“  Teď se utápím v sebelítosti při hudbě „Is nomine vacans“, hudbě o hrdinech, o jednom, který bojoval do posledního dechu, který chtěl pomoct lidem. A já se tak zoufale snažím a nedokážu pomoct ani sobě. Kdo jsem, jak si připadám. Vážně bych někomu potřeboval říct, jak se cítím. Kéž bych tak měl komu.

Bože, vím, že ty tam jsi. Zachraň mě, já nemůžu, já jsem v koncích. Zachraň mě, jsem pes zahnaný do kouta. Udělal jsem tolik chyb a jsem nucen je opakovat. Jsem v neustále se opakující pasti pochybností.

Jsem úplně sám? Kdo vlastně jsem? Kluk plný pochybností, který touží vyslovit větu „Stand by me.“ A vědět, že někdo odpoví „I will.“ A bude to myslet vážně. Možná jsem zk**** snílek, kterej nedokáže žít normální život. Ale proč byl takhle vytvořen? Věřím, že to má důvod. Věřím, že mám najít cestu.
Tak mi ji, drahý Bože, ukaž. Tvůj milovaný syn.

3 –
24. 7. 2016
Proč píši dnes datum? Dnes jsem si četl starší zprávy. Pořád se točí okolo toho samého. Nobody can fix me if I´m part of the problem, zpívá písnička. Jsme slabší a slabší, přestávám dokázat chodit po vodě. Spíš se topím. Neslyším. Stal jsem se hluchým nebo Bůh mlčí? Asi ne. Nerozumím světu ani sobě.

Ale jak mám někoho zachraňovat, když sám potřebuji zachránit? Kéž bych nepotřeboval. Snažím se. Strašně bych chtěl. Ale vidím, jak to nedávám. Pak se utápím sám v sobě. Pak se utápím a provokuji nebo jsem někým jiným, pak dělám špatné věci, jsem nevrlý… Cítím, že pokud se nyní něco nezmění, budu už nezměnitelný. Toho se bojím.

Jsem slabý, jsem to, co jsem se zrodil, jsem takový, jaký jsem vychován, nemám vůli, nemám vytrvalost. Jsem snad odsouzen ke špatnému konci? Ač chci, neumím, nedokážu, nerozumím. Ztracená generace, tak si připadám. Ten, který nezažil ani lásku, ale ani velkou zodpovědnost. Jako mezi mlýnskými kameny očekávání. Haha. Jak ubohé, kdybych dokázal být jiný, ten nebo tamten. Bylo by to jiné… A místo toho takový sr**, co nedokáže nic změnit, ubohá existence, slaboch, zbabělec.

Ale věřím nesprávně? Nevím. Potřebuji pomoc, změnu, život, jistotu, o kterou se opřít. Potřebuji slunce spravedlnosti, na jehož paprscích bude uzdravení. Potřebuji tě Bože. Prosím přijď, zachraň mě. Použij mě, jen mě nauč být takovým, jakým chceš, abych byl Bože. Vždyť jsi mě vytvořil, vždyť jsi mým pánem, dal jsem se ti do otroctví, odpověz mi prosím Bože. Dej mi sílu tě následovat, dej mi sílu vyčkat.
-------
Tož tak takhle jsem se cítil v minulosti já, taky žádná sláva, co? :) Snad tě to neunudilo, mělo to být povzbuzení, že v tom nejsi úplně sama. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama