13. září

13. září 2018 v 16:54 |  Deník
Mobil mám schovaný, kameru přelepenou, venku nikdo nejde. Dobrý, mohu začít psát.


Skoro další týden za mnou. A jaké jsou mé pocity?
Inu, nemohla jsem čekat žádný zázrak. Ve škole nenajdete ani jednu učitelku, která by nebyla stará, zakomplexovaná a nepříjemná.
Prvně jsem se s učitelkou pohádala, protoe jsem se zastala spolužačky. Jiná na mě bezdůvodně řřvala. Další mi říkala, že jsem pytel odpadků. Další, že jsem líná. A takhle pořád dokola. A to se snažím.

Minulý týden to začalo. Ten pocit, že mě někdo sleduje. Vygradovalo to tak daleko, že jsem si zalepila všechny kamery na elektronice, hlídám si, co říkám, aby mě nemohli odposlouchávat. Kolikrát jsem k nim už i mluvila, ať toho nechají. Řekla jsem o tom psychologovi. A mámě. A tomu příteli. Máma mi nevěří. Ostatní snad ano.
V úterý se ten strach zklidnil. Už se tolik nebojím. Ale mám teorii, proč to tak rychle ustalo.
Možná, že mě opravdu někdo sledoval. A jak mě odposlouchával a slyšel, že jsem o tom mluvila, zalekl se, že by se to začalo řešit, a tak toho nechal, aby mě samotnou přesvědčil, že je to výplod mé zničené mysli a až tomu uvěřím, tak znovu začne. A ublíží mi.
Nevím, co je na tom pravdy. Jsem zmatená. Přestávám věřit i svým vlastním myšlenkám.

Doma se pořád všichni hádají nebo po sobě křičí. Nevím, co je horší. Sedět ve škole a poslouchat učitelku, jak po mě křičí, nebo doma a poslouchat, jak po mě křičí máma...

Krátký zápis, já vím. Jenže mě nic jiného nenapadá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama