7. září

7. září 2018 v 16:49 |  Deník
Bože! Já tak miluju život... Jak jsem mohla být tak hloupá a nevidět tu krásu kolem nás?


Fajn, konec ironie.
Nesnáším se.
Začalo to...třetího září. Ano, škola. Od posledního zápisu jsem si tam našla nějaké lidi, kteří jsou celkem fajn. Berou mě do party a podobně. Tak doufám, že to tak zůstane.
Jenom...mé obsedantní myšlenky se zhoršují. Musím mlaskat (jako oslík ve Shrekovi), musím luskat prsty v určitém rytmu nebo počtu. Musím se dotýkat různých věcí. Nebo zpívat. A i když vím, že si ostatní myslí, že jsem divná, tak se mnou přátelí. A toho si cením.
Můj stav se trochu zhoršil od poloviny tohoto týdne. To když na mě máma začala řvát, že se chovám jako malé děcko, že jsem neschopná a rozmazlená a to vše jenom kvůli tomu, že jsem odmítla brát kapky. Nezapomenu na tu větu "Ty kapky začnou zabírat až si v hlavě řekneš, že zabírají". Tak jsem se jí zeptala, jestli po mě chce placebo efekt a ona po mě znovu začala křičet. Ach jo. Vrací se její stará podoba.
Jindy jsem jela v autobuse a naproti mě si sedl chlap. A neustále se na mě díval. Do očí, jakoby mě chtěl zabít. Dostala jsem strach a pocit, že mi čte myšlenky, a tak jsem si začala myslet jenom to, co jsem chtěla, aby si myslel. Pak jsem naštěstí vystoupila. Ale pořád jsem z toho jeho pohledu měla strach. Až do večera.
Když jsem šla dnes ráno do školy, měla jsem neustále pocit, že mě někdo sleduje. Pořád. Otáčela jsem se a koukala se za rohy. Ani nevíte, jak moc jsem byla ráda, že jsem došla do školy.
Tam však přišel další zvrat. Opět se ozvaly mé vzpomínky a já začala přemýšlet nad tím, co se mi stalo v dětství. Opět jsem to všude viděla. Nešlo to zastavit. A já se opravdu snažila na to nemyslet. Ale je to těžší než si myslíte.
Pak mi jedna "spolužačka" řekla, že vůbec nevypadám a nechovám se na to, kolik mi je let. Což mě opět shodilo k zemi. A ano, i taková maličkost mě dokáže zlomit. Protože já už tak moc zlomená jsem, že stačí jeden malý krůček a vše se zase zboří.

Napsala jsem to svému příteli, pro kterého vlastně nejsem přítelem. V podstatě... řekl mi jeho názor. Nemůžu se na něj kvůli tomu zlobit. Nemůžu. Ale i tak mě to mrzí.
A ještě více mě mrzelo, když jsem mu chtěla pomoct a on mě odmítl. Nechci říct, že surově, ale ano, trochu mi to ublížilo. Snažila jsem se mu pomoct...a já chápu, že má svých problémů nad hlavu, vím to...

Nevím, proč se nechávám ničit. Ode všech. Proč nejsem schopná jim říct pravdu? Zastavit je?
Možná, že jsem srab. Zbabělec. Možná, že je mi jich líto. Možná proto, že je mám moc ráda na to, abych se je pokusila je zastavit, protože bych měla strach, že jim ublížím.
A to je má chyba.

Všechno je moc složité. A mě už z toho všeho bolí hlava. A zase nejím, protože se mi z toho zvedá žaludek. A tak mi nezbývá nic víc než jen čekat, až to bude zase lepší...jak jinak, že?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama